A jsem znovu u velkého tématu běžců na dlouhé a ještě delší tratě, a totiž zlepšení využití tukových zásob během výkonu. Téma je ovšem zajímavé i pro všechny ty, kdo chtějí zhubnout. Předesílám, že tuková adaptace je stále předmětem sporů a tento článek není syntézou vědeckých poznatků, ale spíše jakýmsi zamyšlením.

Proč je vlastně spalování tuků tak zajímavé? Při delším výkonu běžci (ale třeba i triatlonisti nebo dálkoví plavci, prostě všichni ti, kteří vystaví své tělo zátěži trvající mnoho hodin či dokonce dní) musí doplňovat energii, protože spotřebují zásoby „cukru“ v krvi a poté narazí do příslovečné zdi, kdy je nedostatek paliva přinutí zpomalit. A doplňování paliva je spojeno s mnoha obtížemi. Jednak nemáte velkou chuť jíst, pak, když už něco sníte, je zase problém to po opětovném rozběhnutí v sobě udržet. Spalování tuků by vše vyřešilo. I hubení lidé jich mají dost na celý ultramaraton. Jenže to bohužel není tak jednoduché.

Ne že by nebylo možné tukový metabolismus aktivovat, a to dokonce relativně rychle, tj. v řádu týdnů. Prvním problémem je, že musíte vyřadit cukry z potravy (včetně pečiva apod., změna je obvykle dost radikální) což vede k mírné životní malátnosti, alespoň z počátku, o problémech s organizováním a hlídáním si přijímané potravy nemluvě. Vedlejším efektem je, že ihned začnete hubnout. Druhým problémem je, že musíte trénovat tak, aby vás tep nepřekročil hodnotu 180 mínus věk (např. čtyřicátník by neměl při tréninku překročit 140 tepů), což značně omezuje tréninkové možnosti. V zásadě zbývá lehký klus prokládaný chůzí při jakémkoli stoupání (pokud nemáte kardiovaskulární systém na Zátopkově úrovni). Důvod je jednoduchý, tuky se spalují zejména při nízké intenzitě zátěže. Tím pádem, jak proti tukové adaptaci argumentuje např. Jason Koop, méně rozvíjíte svůj kardiovaskulární systém. Jednoduše řečeno: nemůžete trénovat naplno, běhat tempa a intervaly, což zase ovlivní negativně váš výkon.

Známý novinář a spisovatel, popularizátor bosého běhání a mistr zjednodušení Christopher MCDougall na sobě vyzkoušel čtrnáctidenní test (Christopher McDougall, Takoví normální hrdinové, str. 280), kdy se mu měl podle propagátora tukové adaptace Dr. Phillipa Maffetona rozjet tukový metabolismus. Maffetone mu slíbil, že za pouhých čtrnáct dní opustí svůj škroby nabitý způsob stravování a zachutnají mu jiné věci, přirozenější, podobné tomu, co kdysi jedli lovci-sběrači. Jakmile test skončí, může dokonce opět zařadit průmyslově zpracované sacharidy a sledovat, co se stane. Bude-li se cítit po plátku chleba fajn, dobrá, bude-li se cítit ospalý, lenivý a nadmutý, znamená to, že jeho tělo nedokáže takovou dávku cukru zpracovat. McDougall tedy nakoupil steaky, ryby, zeleninu, avokádo, olihně v konzervě, kefíry, ořechy, vejce, sýry, tučné jogurty, suché bílé víno, skotskou a salsu. Vynechal pečivo, rýži, těstoviny, brambory, luštěniny, tofu, šunku (často se konzervuje cukrem), pivo, mléko i netučné jogurty. Na konci druhého dne začal s tréninkem. Svůj maximální tep spočítal na 130 tepů/minutu a nastavil jej na hodinkách tak, aby se při překročení ozval alarm. Při prvním výběhu už se mu na začátku mírně motala hlava a běželo se mu příšerně. Další den byl lepší, ale neustále mu pípaly hodinky, protože překračoval povolený maximální tep. Musel jednoduše běhat velice, velice pomalu. Ovšem postupně, jak se adaptoval, mohl rychlost zvedat, aniž došlo ke zvýšení tepu. Za čtrnáct dní zhubl pět kilo a zvykl si na novou stravu tak, že se k té staré nehodlal vrátit. Víc toho neuvádí. Nicméně Maffetone svou metodu s úspěchem testoval na triatlonových hvězdách jako byl Mark Allen, a jeho svěřenci svorně uváděli, že se lépe zotavují z tréninků a netrápí je chronická zranění. Ovšem, jak podotýkají, jedním z důvodů, proč se jim zranění vyhýbají, je prostě pomalejší trénink. Už nedřou unavení. Nízkotepovou metodu tréninku s úspěchem otestoval i tým nizozemských rychlobruslařů, ovšem nikoli tak, že by jen začali bruslit pomalu, a tak se zlepšili. Prostě absolvovali menší procento tréninků ve vysoké intenzitě (místo 80 % cca 30 %). Zlepšení podle mého souvisí mimo jiné s tím, že při pomalém pohybu se dá udržet a zlepšovat technika, u rychlobruslařů naprosto esenciální dovednost.

Sám jsem s tukovou adaptací koketoval, ale nikdy jsem ji úplně nedotáhl, protože jsem začal příliš hubnout a manželce se to nelíbilo, a také mě baví běhat rychlejší tempa a intervaly. Nicméně po dvou ultratrailových zkušenostech, kdy mi na Hostýnské osmě zásadním způsobem došla energie a po dobře rozběhnutých čtyřiceti kilometrech jsem na dalších třiceti ztratil, co se dalo, přemýšlím, že metodu příští rok otestuji, a to tak, že snížím počet tréninků ve vysoké intenzitě a zpomalím klusy. Pokud bych díky tukové adaptaci dokázal udržet mírné tempo od startu do cíle, je pravděpodobné, že mé umístění bude lepší než v předchozích dvou letech.