Pomalu začíná teplé období roku a tím i triatlonová sezóna. Triatlon, zahrnující plavání, kolo a běh, je velmi náročný časově, finančně i co se týká smysluplného spojení tréninku všech tří disciplín, přesto si však získává stále více příznivců. Podívejme se tedy pro inspiraci, jak trénovala jedna z největších triatlonových hvězd, Mark Allen.

Snad nejslavnější světový triatlonista začal jako plavec v deseti letech, v plavání však nedosáhl výraznějšího úspěchu. Jeho trénink byl založen na metodě „makej víc a rychleji“ a jak sám říká, tato metoda fungovala pouze u nejtalentovanějších plavců, kteří by dosáhli úspěchu tak jako tak. K triatlonu se dostal v roce 1981, když sledoval dramatický finiš své pozdější ženy, Julie Mossové. Zkusil si standardní triatlon a skončil čtvrtý, nicméně tři triatlonisté před ním byli v té době světová špička: Dave Scott, Scott Molina a Scott Tinley. Stále pokračoval v tréninkovém modelu „makej víc a rychleji.“

Profesionálním triatlonistou se stal v roce 1983, kdy skončil třetí na havajském Ironmanu. Allen se následně stal na mnoho let nejlepším triatlonistou v olympijském (1,5 km plavání - 40 kolo – 10 km běh), středním (1,9 km plavání - 80 kolo – 21,1 km běh) a dlouhém (Ironman) triatlonu (3,2 km plavání – 180 km kolo a 42,2 km běh).

V roce 1984 potkal Phila Maffetona, který změnil jeho přístup k tréninku. Maffetone Allenovi navrhl, aby tři měsíce v roce trénoval volněji, aby zůstal dlouhodobě úspěšný na závodech. První tři měsíce se tak Allen držel Maffetoneho doporučení nepřekračovat při tréninku hranici 150 tepů/minutu. Allenova výkonnost se stala stálejší. Ačkoli vítězil všude možně, vítězství na Havaji mu stále unikalo. Zvítězit se mu podařilo až v roce 1989 a jakoby prolomil mentální bariéru, zvítězil pak v následujících čtyřech letech v řadě. V roce 1995, ve svých 37 letech, po osmnáctiměsíční pauze, vyhrál naposledy jako nejstarší vítěz Ironmana vůbec.

A jak vlastně Allen trénoval? První tři měsíce v roce se držel již zmíněné Maffetoneho doporučení nepřekračovat 150 tepů za minutu. Týdně naplaval 21 km, na kole najel 500 km a naběhal přibližně 90 km, což dohromady dělalo 27 hodin tréninku týdně. V druhé navazující fázi tréninku trénink trochu omezil, ale zařadil dva rychlostní tréninky, jeden běžecký a druhý na kole. Objem jeho tréninku v této fázi zahrnoval 18,5 km plavání, 480 km na kole a 8 hodin běhu týdně. Tato fáze trvala obvykle 10 – 12 týdnů, nicméně po třicítce začal tuto fázi zkracovat a v 37 letech ji zredukoval na 6 týdnů. Zkrácení náročné fáze mu pak naopak umožnilo nabrat síly, a dokonce si na přelomu července a srpna celý týden odpočinout. Osm týdnů před havajským Ironmanem začala náročná fáze – čtyři týdny tvrdého tréninku a čtyři týdny vyladění. Tato fáze je patrně nejnáročnějším tréninkem, který kdy člověk podstoupil. Allen naplaval 28 km týdně, na kole najezdil 800 km a běhal 8 hodin, tzn. celkem 38 hodin tréninku týdně. Při jízdě na kole a běhu zařazoval až dvacetiminutové rychlé intervaly. Během vyladění pak postupně zkrátil jízdu na kole na 60 km denně a běh na hodinu denně v posledních šesti dnech před závodem.

Je jasné, že podobným způsobem může trénoval jen málokdo. Hlavním poselstvím řádků výše však není zvolání: „Podívej se, jak makal Allen, takže se seber a jestli nemůžeš, tak přidej!“ Je to právě naopak. Klíčem k dlouhodobé výkonnosti je ohleduplnost ke svému tělu s důrazem na odpočinek. Čím tvrdší trénink, tím je třeba být obezřetnější a všímat si sebemenších signálů, které oznamují, že se výkonnost nevyvíjí podle očekávání. Sám Allen k tomu říkal, že klíčem k jeho dlouhodobé úspěšnosti byly ony tři měsíce relativně mírného aerobního tréninku. Dobře si uvědomoval, že intenzivní trénink má za následek nenápadně se kumulující únavu, která se pak může projevit přetrénováním nebo zraněním.

Český běžec Radek Brunner, který stál několikrát na stupních vítězů Spartathlonu a jehož oblíbeným mottem bylo „přeběháš všechno“, jej nedávno doplnil o dovětek „jenže za jakou cenu.“

 

(částečně převzato z knihy Tima Noakese „Lore of Running“)