Lyžař, chodec, běžec, kanoista, plavec, hokejista, bruslař, boxer, jeden z prvních vegetariánů, člověk, který se nebál kvůli druhým riskovat vlastní kůži, a to mnohokrát, Němec, narozený v Praze, oběť komunistické zvůle, to vše, a ještě mnohem víc se vejde pod jméno Emerich Rath. Příběh jeho života by rozhodně neměl být zapomenut.

Pokud jste někdy byli v Krkonoších – vím, to je hloupá otázka – jistě jste alespoň jednou prošli přes Zlaté návrší kolem pomníku tragicky zahynuvších lyžařů Hanče a Vrbaty, jejichž smutný osud nepřestává přitahovat pozornost. Příběh těch dvou zná alespoň v kostce většina lidí, částečně i díky filmu Synové hor. Nyní se chystá nový film, který na celou událost vrhá o poznání jiné světlo, resp. vypráví jej tak, jak se stal a ne tak, jak jej známe ze staršího díla, kde se hrdina našeho článku Emerich Rath vůbec nevyskytuje, byť ve slavné tragédii lyžařů Hanče a Vrbaty sehrál důležitou roli. Paradoxně si ve starším filmu zahrál sám Rath, a to malou roli hajného. Jak mu asi muselo být, když sledoval natáčení, ztvárňující vylhaný příběh, zatímco on jediný věděl, jak se vše opravdu zběhlo. Je však možné, že jej vynechání jeho postavy v příběhu netrápilo, protože si až do smrti vyčítal, že Hanče nedokázal zachránit. 

Emerich Rath, který se narodil roku 1883, byl jedním z prvních lyžařů u nás. Naučil se lyžovat sám v deseti letech. Hrál fotbal, ve čtrnácti letech nastoupil do učení v železářství U Rotta. Po vojně, kterou absolvoval v Krakově, se vrhnul na sport. Lze říct, že byl také jedním z průkopníků ultramarathonu, byť se této aktivitě tehdy říkalo dálkový pochod. V roce 1905, ve svých dvaadvaceti letech, ušel 108 km z Ústí nad Labem do Liberce za dvanáct a půl hodiny, což znamená, že musel místy popoběhnout. Běhal též slavnou běchovickou desítku, v roce 1904 dosáhl času 40:52, což sice ve srovnání s dnešními časy není nic moc, na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že se na běh Rath systematicky nepřipravoval. A o našem vybavení si mohl nechat jen zdát. 

V Německu vyhrával chodecké závody, kdy se šlo 50 km, ovšem s 30 Kg výstroje. Za Rakousko se zúčastnil dvou olympiád. Na obou běžel maraton, V Londýně v roce 1908 za 3:50, o čtyři roky později ve Stockholmu za 3:37. Ve stejném roce vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze. Představte si to! Postavte dnes maratonce do boxerského ringu a tipněte si, kolik vteřin tam přežije. Jak se sport za sto let proměnil! Otázka, zda je to dobře, by ovšem vydala na samostatný článek. 

Před začátkem první světové války se zúčastnil hokejového mistrovství Evropy, poté, již během války působil v Alpách jako instruktor lyžování. Neváhal nasadit život pro své bližní – za záchranu svých žáků při lavinovém neštěstí obdržel stříbrný kříž za zásluhy. Po válce pak splul na člunu s českou vlajkou několik italských řek a následně si otevřel v Praze obchod se sportovním a trampským vybavením. Příznivcem trampingu byl celý život, v Lukách pod Medníkem si vybudoval ranč se sportovním areálem. Neohroženost projevil i za druhé světové války, kdy se nepřihlásil k říšskému občanství a celou válku u sebe ukrýval německého žida Borise Efenberga. Válku přežil v pořádku, ale v roce 1948 si na něj došlápli komunisté. Byl na rok uvězněn za propagaci amerikanismu. Po návratu z vězení a smrti své ženy se protloukal, jak se dalo. Ještě v roce 1960 chtěl dojet na Olympiádu do Říma na kole, ale komunisté mu nedali povolení. Usmýkán minulorežimní zvůlí zemřel v 79 letech v domově důchodců v Broumově.

Domnívám se, že pokud někdo ztělesňuje olympijskou myšlenku a sportovního ducha, je to právě Emerich Rath. On sám se se zakladatelem moderní Olympiády Pierrem de Coubertinem dokonce setkal, zcela stylově, poté, co v roce 1924 připádloval na kajaku 360 km po Seině do Paříže na olympijské hry.