Nic se nemá přehánět, říkávaly naše babičky. Já vám ale pravím: Extremujte! Běhejte nejen, dokud můžete, ale jděte ještě dál, běhejte, i když už nemůžete. Zrovna tuhle jsem si při jednom tréninku uvědomil, jak je to důležité. Doslova a do písmene zabíhat až do extrémů, do míst a končin, kde jsme ještě nikdy nebyli. Nejen těch fyzických, s proporcemi reálného světa, ale hlavně těch psychických. Dostat se až na doraz a běžet dál. Zjistit, že ten doraz má západku, která se dá posouvat o další a další zářez na téměř nekonečné ozubené liště osudu.
Když se dostanete do extrému, začnete odhazovat všechno nepotřebné. Najednou si dokážete představit, že spoustu z těch drahých věcí, které máte s sebou v běžeckém batohu, byste byli schopni postrádat, oželet, opustit, zanechat... že byste byli schopni zahodit i celý ten batoh, aby vás netížila jeho váha a vy byste byli schopni udělat ještě pár kroků, metrů, možná kilometrů.
Ale čert vem fyzično, v extrémních situacích i naše psychika odhazuje všechno nepotřebné, všechno tíživé. Pryč letí nejrůznější slupky, skořápky, ochranné zdi a valy, bubliny. Najednou jste, najednou běžíte už jenom vy. Vy ve své prapodstatě. Věci a myšlenky se mění, kostky nezměrné mozaiky vaší mysli se přeskládávají. Najednou zůstává jen jádro, kvintesence, to podstatné, to jediné důležité. Vy. Ale možná to nejste vy, možná je to úplně všechno, celý vesmír stlačený a zkoncentrovaný do něčeho, co jsme si zvykli nazývat slovem „vy“.
Nedávno jsem šel druhý těžký trénink v řadě. Měl jsem to štěstí, že se oba mohly odehrávat v prostředí, které ještě docela zdatně imituje zbytky přírody... Nohy i ruce tuhnou, tělu se nedostává energie, je jakoby odživotnělé, všechno se zpomaluje a já se v tu chvíli pohybuji podobně jako by moucha plavala v medu, plíce lapají uprostřed lesů ještě více po kyslíku – a zatím v místech, odkud není vidět žádná civilizace ani z nejvyššího stromu, nasávají odpornou směs výfukových plynů. V tu chvíli vnímáte každou buňkou těla, každým plicním sklípkem i každou řasinkou nosního epitelu, že ze všeho nejdůležitější je kyslík. Že dokážete žít bez aut, letadel i továren, hodně vašich předků to před vámi dokázalo. Ale nikdy nikdo nedokázal žít bez kyslíku. Ani vy to nedokážete, to je extrém, na nějž nemá nikdo z nás.
Máme se dnes extrémně dobře. Máme mnohem, mnohem více, než potřebujeme. A zatímco na druhém konci světa lidé umírají hlady, my si v klidu klimatizovaného supermarketu vybíráme, jestli má mít náš toaletní papír vůni heřmánku, nebo raději lučního kvítí, jestli na něm mají být motýlci, nebo budou lépe ladit kytičky... Přál bych si, aby co nejvíce z nás bylo extremistů, běžců-extremistů. Jedině tak máme ještě naději, že začneme vnímat skutečnou důležitost tak triviálních věcí, jako je třeba vzduch, ticho, prostá nádhera skromnosti a jednoduchosti...
