Jestli jste kvůli koronaviru strávili pár posledních týdnů doma, možná cítíte, že je čas se pohnout a trochu si protáhnout tělo. Projet se na kole by bylo nejlepší, jenže to teď celou zimu stálo někde ve sklepě a vyžaduje nějaké ty opravy, takže asi bude nejlepší jít si zaběhat. A to jde zezačátku ztuha. Pamatujte, začněte zvolna, prokládejte běh chůzí, užívejte si pohyb a nenechte se nikam tlačit výkony přátel a známých na sociálních sítích jako je Strava apod. Máte-li možnost měřit si tep, nepřekračujte hodnotu „180 – věk“. Vaše výkonnost poroste každým dnem. Věřte nevěřte, funguje to. A bez sebetrýznění.

A co ta uříznutá noha? Nějaký nesmysl mající za úkol přilákat čtenáře? Kdepak. Ač se to zdá podivné, jsou běžci, kteří této vášni propadli natolik, že jejich činy někdy nedávají ostatním lidem smysl. To platí zejména o běžcích, kteří si oblíbili běhy delší než maraton, běhy, kde občas přestanete vidět, občas se pozvracíte, kde má po doběhu vaše moč barvu kafe, kde si skutečně ohmatáte své nejzazší limity. To je i případ běžce jménem Dave Mackay, o němž píše Adharanand Finn v knize The rise of Ultrarunners. Dvacet let patřil k americké ultramaratonské špičce, v letech 2004 a 2005 byl časopisem Track&Field zvolen „ultraběžcem roku“, v roce 2011 pak znovu časopisem Ultrarunning. V roce 2015 se mu stala osudná nehoda. Při výběhu do hor pod ním povolila země a spadl ze skály. Po roce a půl operací, opakovaných infekcí a nestupující bolesti si nechal na vlastní žádost nohu pod kolenem amputovat.

Dave Mackay k tomu řekl, že amputace nebyla ze strany doktorů hlavním řešením, ale jako asistent lékaře prý věděl, co by obnášela další léčba: v zásadě roky rehabilitace bez velké šance na úspěch. Věděl také, že lidé s amputacemi lezou na Everest a odtušil, že je to cesta, jak se zase co nejdřív začít hýbat. Doktorka, která mu zkoušela protézu, komentovala jeho touho po pohybu: „Většina lidí by v jeho situaci byla opatrnější, drželi by se víc zpátky. Je teprve pár měsíců po operaci a už běhá po horských stezkách. V hlavě ultraběžce musí být něco, co přebíjí bolest.“

Na otázku, co jej na běhání tak přitahuje, že jej nezastaví ani amputovaná noha, Dave Mackay říká: „Jsem rád venku, v horách. Dodává mi to energii a naplnění. Z velké části mne přitahuje také pocit dobrodružství, které k běhu v horách patří. Sleduji a zažívám každodenní proměny přírody. A také si užívám možnost být venku s přáteli. Myslím, že radost z toho všeho je příliš velká na to, abych s tím přestal.“

Povzbudilo vás to? Zdá se, že i kdyby vám chyběla jedna noha, pořád to není na překážku jít se proběhnout po okolí a zažít nějaké to malé dobrodružství, no ne?