Pořád se mě někdo ptá, co má dělat proti křečím. A já se toho někoho pořád ptám, jestli s tím má nějaký problém. Jsem totiž bloud využívající takzvaný „selský rozum“, kterýžto mi našeptává, že s čím není problém, to není potřeba nijak řešit.

Kamarádovi cyklistovi, co furt rozebíral svoje tři kola, různě kontroloval šroubky, ložiska a bůhvíco ještě, jsem taky říkával: „Jezdí to? Jezdí! Je s tím nějaký problém? Není! Tak se v tom nevrtej a pojď radši jezdit!“ No, tenkrát mě neposlechl. Však se taky stal držitelem jednoho světového rekordu: Třikrát byl schopný píchnout si galusku, aniž by s kolem opustil svůj byt! Tak dlouho se ve všem šťoural, až si mezi ráfek a galusku zanesl nějaký špičatý bordel... a zbytek už si asi domyslíte.

Vzpomněl jsem si pak na něj, když jsem udělal úplně stejnou pitomost s křečemi. Teda křečemi... já žádné křeče nemíval. Ale protože na to byla všude reklama, všichni kolem to do sebe sypali a lili ještě před závody, říkal jsem si, že na tom teda asi něco bude a co kdyby náhodou... No, však to znáte. A nastaly doby, kdy jsem běžel maraton a už někde kolem osmnáctého kilometru to začalo tahat na zadním stehnu, pak se kouslo přední stehno, to už jsem musel na chvíli zastavit... a následně přemýšlet: Co jsem změnil, že se tak moc změnil můj běh? A dlouho jsem nemohl na nic přijít. Změnil jsem svůj věk? Už jsem jako na to běhání starej?! Až najednou mi to bliklo: Začal jsi brát ty věci proti křečím, pitomče! A tak jsem je zkusil zase úplně vysadit. A světe div se, křeče byly rázem pryč. Od té doby na křeče neberu vůbec nic, pokud nebudeme počítat dostatek vody a obyčejnou kuchyňskou sůl, a křeče v podstatě neznám.

Tuhle naposledy jsem běžel 138 kilometrů. A co se stalo? Nic. Žádná křeč nepřišla. Neříkám, že mě občas nějaká nekousne, když se pak po takové dardě snažím třeba sednout do tureckého sedu, ale na trati ani ťuk. Za dob Zátopka prý mívali jen jediný druh ionťáku: rozumně osolenou vodu s rozdrceným celaskonem. Zkuste třeba tohle. Věřím ale, že nejdůležitější věc, kterou můžete proti křečím udělat, je mít dostatečně pestrou a dostatečně rozumnou stravu. Lidské tělo není laboratorní zkumavka, do které nalijete dvě ingredience a ono se zcela vypočitatelně stane to a to. Do hry vstupuje spousta faktorů, epitelů, enzymů, genů... Poměrně nedávno jsem dělal rozhovor s jedním profesorem, odborníkem na výživu, co se stará i o naše olympioniky. A víte, co mi povídá? „Prováděly se rozsáhlé anonymní testy 250 nejrůznějších sportovních suplementů. A uhádnete, kolik jich z tohoto množství prokazatelně funguje? Dva!“ (Slovy: DVA!!!) Takže asi tak. Moudrá rada zní: Nejezte blbě a běhejte, dokud můžete! ;)