Každý, kdo běhá delší závody v horách nebo kopcích, zná jméno Francois D’Haene. D’Haene je čtyřnásobným vítězem UTMB (Ultra Trail du Mont Blanc), nejslavnějšího ultratrailového závodu na světě, kde navíc drží rekord, vítězem Hardrock 100 mile ultramarathon v roce 2021, kde také vytvořil rekord (překonal čas slavného Killiana Jorneta, ten jej ale o rok později dobyl zpět). Tento běžec poskytl rozhovor pro pořad Riche Rolla o tajemství špičkových vytrvalostních výkonů. Rich Roll sám je známý svým výkonem, kdy během týdne na pěti havajských ostrovech dokončil pět dlouhých (Iron Man) triatlonů. Roll se pokusil vytáhnout z Francoise D’Haena tajemství jeho dlouhodobého úspěchu.

Francois D’Haene více než deset let vyhrává nebo se umisťuje na předních pozicích na největších ultratrailových závodech světa. Je otcem tří dětí a donedávna měl vlastní vinařství, což činí jeho výkony ještě překvapivějšími. Jaké je jeho tajemství? Sám na to se smíchem odpovídá, že zatímco jeho soupeři po dobrém spánku u šálku kávy přemýšlí, kdy si půjdou zaběhat, on, často nevyspalý po noci s dětmi, musí jít ve chvíli, kdy to je možné. Neřeší, jestli je právě najedený nebo nevyspalý nebo po večírku, kde se do rána popíjelo. Prostě jde trénovat a musí si poradit se svou situací. Je to podle něj dobrá průprava na závody, kdy často nastane něco nečekaného a únava, nevolnost a touha po spánku je doprovází vždy.

Kromě toho, a to je ještě důležitější, se jeho život netočí jen kolem běhání. Snaží se trávit co nejvíc času s dětmi a manželkou, a to i na úkor tréninku. Myslí si, že právě jednostrannost některých běžců u nich vytváří přehnaný tlak na výkon a tím i stres, který jim paradoxně brání v dosažení svých cílů. Špičková běžkyně Hillary Allen, která při jednom závodě spadla z útesu a málem zemřela, napsala mezi ultramaratonci velmi čtený článek „Kým jsem bez běhání“, kde otevřeně mluví o škodlivosti jednostranného životního zaměření. Sama se topila v depresích, zvláště po tom, co jí doktoři řekli, že možná už nikdy nebude moci běhat (jak už to tak s chmurnými předpověďmi lékařů bývá, o deset měsíců později stála na startu 53 km závodu).

Z toho všeho plyne, že pokud se běhání bere příliš vážně, tedy nikoli jako koníček nebo vášeň, může i na špičkové úrovni bránit v podání nejlepšího výkonu. Na nižších úrovních jakýkoli stres nedává smysl, zde by měla být radost, zábava a také touha po sebepoznání (protože v druhé půlce ultramaratonu zábavy i radosti rychle ubývá) hlavním důvodem i cílem.