Lezli nám vytrvalcům pěkně na nervy. Svalnatí, opálení, povalující se na trávě vedle oválu, po kterém jsme, zpocení a unavení, donekonečna kroužili. Sprinteři. Jednou za čas se zvedli, uběhli rychle padesát metrů a zase si lehli. Na závodech měli nejvíc diváků a obvykle do minuty hotovo, zatímco během našeho závodu si diváci došli na oběd a ještě stihli konec. Vybavuji si, jak na krajský přebor v Plzni přišel kluk v kanadách a vyšisované džísce, s batohem, ve kterém cinkala piva. Převlékl se do trenek, rozcvičil se, vyhrál čtyřstovku, převlékl se zpátky za metalistu a načal si pivo. O tom si na dlouhých tratích můžete nechat zdát.

Vzpomínám si na jiného čtyřstovkaře, z našeho tehdejšího oddílu, který se – zřejmě z přebytku sebevědomí - s námi chtěl utkat při osmistovce, což byla nejkratší trať, kterou jsme jako vytrvalci běhali. Mírné obavy z možné prohry nás vedly k tomu, že jsme mu svorně poradili, aby běžel co nejrychleji první čtyřstovku, že tu druhou už nějak doběhne. Vzdal to tehdy na pětistovce. Uznávám, že to od nás nebylo hezké, ale měl mít svou hlavu. Mimochodem, všechny rady berte vždy s rezervou.

Kam tím ale mířím? K rychlosti. Vytrvalci, kromě těch špičkových, obvykle nemají moc rychlosti. Když si dají rychlý stometrový úsek, v 99 % případů neběží rychleji, než je tempo těch úplně nejlepších na maratonu. Opravdu. Nejrychlejší maratonci běží pod tři minuty na kilometr, tzn. stovku pod osmnáct vteřin. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy běžel stovku tak rychle.

A je to škoda. Protože sprinty mohou i nám dálkoplazům výrazně prospět. Umožní nám lépe zvládat tempo rychlejších závodů, vylepší naši schopnost finišovat, zpevní a propojí svalové skupiny a v neposlední řadě i zpestří trénink. Máte málo času a včera jste se nedostali běhat? Dejte si dva kilometru, rozcvičku, rovinky a pak pár libovolně dlouhých nabíhaných sprintů (kdy se do nejvyšší rychlosti rozbíháte a nervete to hned od začátku), zase rovinky a výklus, třeba i jen kilometr (delší by byl lepší, ale počítám se zmíněnou časovou tísní). Na to vám stačí půlhodina a trénink bude přesto kvalitní. Ovšem je třeba hlídat styl a dát pozor na zranění, sprinterský trénink určitě není dobré běhat v únavě nebo, nedej bože, když vás někde něco pobolívá. Také druhý den zařaďte raději jen lehký klus, sprintům neuvyklé svaly jste nejspíš dost pocuchali.

Ještě na závěr dodávám, že pravděpodobně zjistíte, jak vás sprinty nabíjejí energií. Nejste tak vyšťavení jako po dlouhém běhu, svaly mají příjemný tonus, navíc zážitek z rychle vybíjené energie a vlastní síly také není k zahození.